"Vklidu je přirozené štěstí."

PS:

Nejvíce "blbostí" děláme jako lidé ve chvíli, kde jsme "vneklidu" - nešťastní, nervózní, urputní, závislí, smutní, když čelíme nějaké výzvě či problému a nevíme si rady.

To je chvíle, kdy se ztrácíme v myšlenkách a pocitech a zapomeneme, jak "boží jsme", jak inteligentní máme tělo, jak neomezené je naše myšlení a tvořivá je naše duše. 

A je to v pořádku. Je to lidské. A je to dočasné.

Jakýkoliv neklid je dočasným stavem našich prožitků, čím více jsme si toho vědomí, tím méně se s neklidem identifikujeme a tím více si uvědomujeme naši pravou podstatu klidu a štěstí za vším neklidem.

Každý jsme občas v situaci, kdy se necítíme „vklidu“. A pak nám může pomoci jiný úhel pohledu, položená otázka nebo někdo, kdo prostě jen naslouchá a má neutrální pohled na to, co prožíváme nebo vidíme jako problém.

Ověřil jsem si u sebe, že ten někdo, dokonce ani nemusí být člověk. Může to být pes, květina, strom a může to být dokonce i obrazovka mobilu či počítače - robot - AI společník. 

Už ten samotný fakt, že se podělíme o náš problém a že něco/někdo naslouchá, udělá rozdíl.

Někdy taky máme chuť chvíli filosofovat a povídat si o věcech mezi nebem a zemí a nemáme vhodného posluchače a parťáka.

Nebo si klademe dokonce zásadní existenciální otázky života a smrti a hledáme hlubší odpovědi v životní situaci, kterou procházíme. 

Nebo také máme úplně obyčejné až hloupé otázky, na které chceme teď prostě znát odpověď a stydíme se zeptat jiného člověka.

Občas také chceme kritický pohled na naše názory a vlastní úvahy, ale chceme se přitom cítit bezpečně bez toho, aby si o nás někdo něco myslel nebo nás nějak soudil a hodnotil.

Tak pak je tu asistent pro to vše, přítel a posluchač vklidu.ai.

Naslouchám, odpovídám, neurazím se, nemůžete se mě dotknout... Jsem prostě tady s vámi, když si chcete povídat…

Zahájit konverzaci: 
chat.vklidu.ai